antihudba uctívači satana co dodnes střeží svatý grál

Když sem se dozvěděl, že Ajhejtgot jedou tour napříč Evropou, mé srdce poskočilo, oči se zaleskly, do žil se vehnal adrenalin a já nevim co se kurva ještě dělo. S radostí teda projíždim seznam států, který se kapela chystá navštívit. Na tour bylo v plánu více než třicet měst, ale Praha nic!!! Ok, snažim se nepanikařit a do éteru na jednu nejmenovanou sociální síťbook házim dotaz, zda-li se tam někdo chystá, když v tom se jako blesk z čistého nebe, jako rytíř na fastcorovym oři na scéně zjevují Zubár a Luba z Controlled Existence s nabídkou volného místa v autě. Takže už jen stačilo sehnat posledního hajzla do auta a to nebyl nikdo jiný než Vojta a.k.a. Jasňačka, kterej momentálně pije v Lezok.

To bylo pár zbytečnejch keců na začátek a lepšit se to nebude. Bylo pondělí 13.4 2015, v neděli před koncertem sme hráli s kabaretem před Primitive Man a tak mám pěknou kocovinu a rozjebaný ušní bubínky od toho kraválu co tam ty blázni předvedli, až se trošku bojim, že mě EHG mě tolik nevezmou, ale k tomu se možná dostanem.

Po 12tý hodině dávám sraz s Vojtou na Strossu a deme koupit toaster do zjebanýho Paladia, protože po cestě nic jinýho neni. Toaster slouží jako dar kamarádovi Milošovi u kterýho budeme v Berlíně spát. Miloš abstinuje, tak si řek o toaster, což se nakonec jeví jako výhra, páč stál jen 250 Kč hahaha. Toaster koupenej, teď už jenom skočit do Billy pro žrádlo a chlast na cestu. Fernet,  rohlíky a cider do vlaku, hel jé. Všechno šlo tak hladce že se zákonitě něco muselo posrat. Problém na sebe nenechal dlouho čekat, hned jak sme zaplatili, sme se chtěli napít, když v tom co se nestalo. (dramatická pauza) Pepsi kterou sme si koupili jako zápit mi vypěnila v ruce až sem je z toho měl celý volepený a záchody nikde. Katastrofu sme zažehnali až překvapivě pohotově, jelikož hned naproti byl tabák, kde prodávali 0,5 litru vody za 15 Kč. Půl litr byl dost nato abych si umyl ruce i láhev na jeden zátah, dokonce nám ještě kousek zbylo! Jednalo se o značku Bonaqua, vřele doporučuji pro tyto případy, rozumný poměr výkon/cena. Takže pokračujeme z náměstí repu skrz masaryčku na hlavák, kde si kupujeme lístky, když v tom nám bába říká, že to jede z masaryčky, naštěstí máme časovou rezervu a tak v klidu stačíme dojít na nádraží a rozhořčeně debatujeme o ceně lístku. Koupili sme si lístek do Běchovic, kde sme měli sraz se Zubárem a Lubou a zaplatili za něj nehoráznou částku 27 Kč, přitom cesta trvá deset minut!

V Běchovicích přijíždí naši přátelé a vydáváme se na cestu, vezeme se černou Octavií combi, která je dva roky stará a má najeto 268 000 Km. Auto je velice  prostorné a pohodlné, jediné co nás zklamalo, bylo manualní otevírání okýnek, což sme ale mávnutím ruky přešli s tím, že se o tom nebudeme bavit. Cesta utíká celkem hezky a to i díky fernetu, který do sebe lejem. U Teplic se rozhodneme pro nákup piva na benzínce, jednalo se o benzínku Pap oil, kde měli příznivou cenu piva a to 20 Kč za plechovkový Kozel, dokonce sem na piva dostal tašku zdarma, což se jen tak nevidí, nebyl to pytlík, co dostaneš u vietnamce, nýbrž podstivá taška. S benzínkou sme byli velice spokojeni 10/10. Na německý dálnici se nic moc zajímavýho nedělo, až na pití flašky a dvou projíždějících Ferrari (který zajímaly jenom Vojtu).

Přijíždíme do Berlína, byl jsem tu jen jednou asi ve čtrnácti letech s mámou a vůbec mě to tu nebavilo, což se změnilo. Čuměl sem z vokýnka jak blázen a nevěřil tomu, jak se mi to tehdy nemohlo líbit. Možná to bylo tim, že sem v sobě neměl skoro půl flašky tvrdýho… Zdravíme se s Milošem a dáváme mu toaster, je šťastný. My sme šťastný. V bytě byl ještě jeden týpek z Mongolska. Bohužel si nepamatujeme jeho jméno, tak mu v reportu budu říkat mongol. Bez urážky.

Miloš nás vede na metro, kde mě jako první věc zaujme okružní linka. Vystupujem kousek od klubu, který s lehčími problémy nacházíme. Posledních cca 150 metrů před klubem, sem byl od pouličních dealerů čtyrykrát dotázán, jestli nechci cocain a nebo cokoliv jinýho. Pivo neměli. Před klubem padá zbytek láhve a Luba dopíjí víno. Já s Vojtou už sme jí měli jak zákon káže, ale nic co by se nedalo ukočírovat. Vcházíme do klubu, kterej má nahoře bar a dole sál pro cca 500(?) lidí. Už do toho buší předkapela, která mě nebavila tak, že sem si ani nestačil zapsat název. Vydržel sem dva songy, nic tak nezáživnýho sem dlouho neviděl.

Deme čeknout merch, kde měli super nášivku, pár trik s hnusnym designem, drahou mikinu, tašku a lp TAKE AS NEEDED FOR PAIN. Zklamanej si du teda koupit pivo, který je drahý, ale dobrý. Značku nevim. Deme si zabrat místa do sálu a pocestě potkáváme Mike W. kterej tam kecal s nějakym lojzou. Uděláme společnou fotku, Mike byl nejvíc v pohodě, dali sme krátkou nenucenou konverzaci a šli zabrat fleky. Bower tam do sebe pral jedno cigáro/joint za druhym a kecal s fanouškama. Kapela působila velice sympaticky. Za nedlouho se na podiu objevil Mike se s vym klasickym Black Flag trikem a EHG se do toho pustily. Viděl jsem je poprvý a byl sem vážně zvědavej na jejich vazbení, kterym sou tak profláklý. Bylo to perfetkní, synchronizovaná vazba mezi riffama mě absolutně uchvátila. Konečně sem viděl Bowera sekat jeho typický riffy, Williams má na podiu obrovský charisma a mezi songama baví publikum. Kapela hrála cca hoďku a půl, což je na mě moc, jelikož jejich tvorba opravdu neni tak rozmanitá haha. Du teda k distru, kde už nebyly nášivky, tak sem sáhnul po vinylu TAKE AS NEEDED FOR PAIN a po tašce jako dar své ženě. Ještě sem si zkoušel mikinu, ale poprosil sem Lubu, aby mi řekla, že mi nesluší, páč stála 40 euro, pak sem zjistil, že mám v kapse stejně už jen 15, takže mi vlastně nemusela lhát.

Po cestě na metro sme ještě potkali pouliční kapelu, takový punkáči, byla to prdel, tak sem jim tam se Zubárem vožralý naházeli nějaký eura a já k tomu ještě přihodil trsátka, páč hrál chudák na prsty. Po příchodu na byt zjišťujeme, že Miloš  ještě nespí a felí tam s mongolem. Dáváme ještě pivo, Vojta odpadává a já prosim mongola jestli by mohl na usnutí pustit Sleep – Dopethrone, což sice udělá, ale po chvíli to vypíná a ani nereaguje na moje prosby, čimž mě dost nasral. Hajzl.

 

Ráno sme se sebrali a jeli do hajzlu, moc díky Zubárovi a Lubě za super společnost, Danečkovi za volnej vstup. Ale hlavní dík patří právě Zubárovi, kterej prý řídí od prosince. Kdyby mi to neřek, tak to nepoznám. Respekt.

 

text: Mára

foto: Vojta, Mára