Úvodem fakta, absolutně vůbec za žádnou cenu neovládám pravopis. Za druhý málokdy, spíš nikdy, si po sobě něco čtu. Takže pokud se ti bude zdát, že sem někde vynechal větu, nebo něco nedává smysl, tak se ti to nezdá. To co se tu chystám popsat je dost osobní a můj pohled na věc je už z podstaty dost subjektivní. Proč to píšu? Protože sem narcis kterýmu záleží jen na sobě.
Začalo to koncem března, po roce, kdy sem si myslel že sem se toho zbavil, mi přišla do práce exekuce. Dost mě to vzalo, trvalo mi dlouho než sem se toho zbavil a najednou mi přišlo že sem ztratil jak minulost, tak budoucnost. Možná by bylo dobrý na tomhle místě zmínit, nevim jestli mě znáš, že sem dlouhodobě nevyrovnanej člověk s dost nízkym sebevědomím, snad neoprávněně. Každopádně sem si musel vzít v práci na pár dní volno a v podstatě sem se zamknul v pokoji a nebyl sem schopnej pár dní vylízt, natož s někym komunikovat. Naštěstí mě po x-tý zachránil tatínek a já se za pár dní nějak srovnal a pomalu se začal zapojovat do života.
Asi tak o dva týdny později sem jel na ranní do práce a najednou mi došlo, že mi za chvíli bude devětadvacet a já si posledních šest, sedm let připadal akorát osaměle a v podstatě se nenáviděl. A že už nevěřim že by se to mohlo někdy změnit. Šéfovi sem napsal že sem zbytečnej a ať mě vyhodí, na Malostranskym náměstí sem to otočil a jel domu. Zahodil sem telefon do kouta a opakoval se ten samej scénář, s tim rozdílem že to trvalo dýl a tentokrát mě tatínek doopravdy zachránit nemoch . Po pár dnech jsem začal bejt schopnej komunikovat alespoň s jednim člověkem, říkejme mu třeba Pontus. Pontus je jednim z mě nebližších lidí a kupodivu sem ani neměl pocit, že ho svejma problémama obtěžuju, tak sem to s nim byl schopnej nějak řešit, nebo alespoň část těch věcí. Po třetí sem začal s terapií a naštěstí sem koečně narazil na člověka, kterýmýu se dokážu alespoň trochu otevřít. Začal sem po necelejch dvou měsících pít, ze začátku pomálu, dvě piva s Pontusem, abych konečně usnul dřív než v pět ráno. Za chvíli sem si už dával dvě piva sám, pak už dvě piva nestačili a já se pomalu vracel k tomu jak sem chlastal dřív.
To vyvrcholilo v den, kdy se Pontusovi narodil syn a měli sme to večer zapít. Já najednou musel odejít z baru ještě dřív než se tam Pontus ukázal. Doma sem vypil flašku vodky, rozkopal dveře a složil se po třetí, tentokrát definitivně. Co přesně následovalo není zas tak důležitý, hlavně to nedokážu popsat, celý tohle období mám v paměti jako jednu velkou rozmazanou šmouhu. A oddělit jednotliví vzpomínky od sebe dost obtížný. Každopádně sem strávil nějakou dobu u Pontuse. Po desvíti letech začal jíst maso, snad abych popřel sám sebe, a v den mejch narozenin moje šílenství dosáhlo vrcholu. Neuvěřitelně sem se opil a udělal pár věcí, který mi ještě nějakou dobu budou komplikovat život. Druhej den sem šel k tátovi, kde sem zůstal ještě nějakou dobu, než se srovnám natolik abych se vrátil domu. Proč sem se zhroutil po třetí taky popisovat nebudu, netýká se to jen mojí zbytečnosti a popravdě na těch třech událostech zas tolik nezáleží. Samozřejmě to byl nepříjemný a bude trvat než to na to zapomenu. Ale skutečnej problém byl někde jinde.
Když se několik let intenzivně snažíš od sebe odehnat všechny lidi, kterym by na tobě mohlo záležet. Když za pomocí chlastu unikáš do svejch fantazií a pomalu se problémama propíjíš na dno. Tak se pak asi nemůžeš divit že seš sám a v prdeli. Nejvíc mě rozčiluje, že sem to celou dobu věděl a nic s tim nedělal. Deprese, sebenenávist, samota a kvanta chlastu o samotě, nejsou zrovna ideální konstelací pro spokojenej život. Samozřejmě moch bych se vymlouvat na spoustu věcí. Například na matku se kterou, když řeknu že máme složitej vztah, tak je to vtip a na tisíc dalších věcí. Pravda je však taková, že je to všechno jen moje vina. Když sem si tohle uvědomil, nakoplo mě to k tomu abych s tim začal něco dělat. Tentokrát doopravdy a hlavně kvůli sobě. Ne abych zapůsobil na rodiče, holky, kamarády, nebo kohokoliv jinýho. Uvědomil sem si že to nemůžu prohrát, nejsem si jistej že bych přežil další takovej rok.
Tofužel je jedna věc se rozhodnout a druhá, to rozhodnutí následovat. Bude to dlouhej proces, sedm let života nezmizí za tejden. Vzal sem si z toho nějaký ponaučení? Rád bych tvrdil že jo, ale celý je to pořád dost čerstvý. Vim že nemůžu pít a spolu s terapeutem sem vymyslel jakejsi plán jak se dát dohromady, včetně nějakech záchranejch mechanismů. Pravda je ale taková, že se pořád střídaj dobrý dny s hodně špatnejma a když je víc těch špatnejch, tak piju. Časem se to snad nějak srovná. Na tomhle místě to ukončim, nemůžu teď pokračovat dál a pochybuju že bych se k tomu ještě někdy vrátil.
Respekt jestli si to dočet až sem, já to nečet. Ale to už víš.
micko
https://www.youtube.com/watch?v=tbsH6HeuvGg
