PISS on PRAG with HLINOMAZ : 21. 1. 2015, STRAHOV 007

První ze série plánovanejch koncertních reportů. Je trestuhodný, jak málo se teď píšou. Důvodů, proč psát, je ale víc: pro mě osobně chuť se ohlídnout, napsat něco o akci, která stálo za to. Aby to všechno jen nemizelo pod nánosem dalších a dalších událostí: „Prošel to všechno moc rychle až zběsile a trochu blbě.“

Obraz I.

U zkušebny stojí bílá Felicie pana Koktavýho. Nesmrtelný auto plný nesmrtelnejch kazet. Továrnu naproti Sacre Coeur ohlodávaj tlamy bagrů. Siluety tohohle impozantního baráku se krčej v zmoklý tmě a dávaj odtušit nezadržitelnej konec jedný éry, která byla zasvěcena hluku. Bude to asi ještě chvíli trvat, než se ruka kapitálu rozleze do všech potemělejch zákoutí a uliček posledního zbytku starýho Anděla, ale smrt jakoby přítomná už všude. Dejchám dým spálenýho plastu, zírám na kamenný sutě a zpívám si Typizaci. Nakládáme slavnou hromadu železa (dědictví rozpadlý industrial kapely Nevole), kterou večer hodláme rozházet do lidí, aby s náma umlátili svini v člověku.

Obraz II.

Dojíždíme na sedmu. Prag jsou už na místě. Banána všemu velí a při dojezdu hlásí stav věcí: „Protinožci tu. Pičo, tak se pozná dobrá kapela, první co udělali, projeli distro s deskama českejch kapel, co tu maj kluci rozbalený.“ Hm, první co jsme udělali my, bylo, že jsme si otevřeli lahváče. Chlapci z Prag jsou vysmátý jak sluníčka, očividně jim ani nevadí, že jeli na druhou stranu zeměkoule, aby ve švejkovicích zahráli čtvrthodinovej set pro pár unavenejch ztroskotanců. Tomu se říká čirej fanatismus. Některý kapely na tour moc nemluvěj, někdy sotva pozdravěj, čuměj do chytrejch telefonů a maj tendence se jakoby odříznout od okolního světa. Nic proti. Svým způsobem to chápu. Zároveň je ale příjemný potkat lidi, co to maj jinak a zároveň z toho na člověka nedejchá nějaký zkurvený skautství.

Obraz III.

Zvukovka jako vždy komedie: na podiu školácky zdravíme pana Kuřete „Dobrý den“, a ten hned jebe Himaláje, že má strašně nahlas basu: „tak co s tim budeme dělat, v sále slyšim akorát tebe a ještě tomu neni rozumět“. Himla cosi neurčitě pod fousy. Kuře znovu a důrazněji: „tak co s tim budeme dělat..“. Slastnej, ale nepřevoditelnej okamžik řeči. Nakonec je basice namířená do strany = na mě, což je jedině dobře. Pan Kuře ještě po koncertě Banánovi: „Tyvole basák byl dobrej co? Jak to nechtěl pochopit..“ Školení musí bejt.

Obraz III.

Dneska dáváme nějaký nový vály s Markétou. Slavnou hromadu železa v půlce setu Koktavej rozhazuje mezi lidi a s Banánem do toho začínaj mrdat. Programovej skandalismus český dekadence začíná. Vožralej Mitura hýká a hystericky řve: „Vyserte se na ty plechy, není vůbec slyšet, co hraje kapela.“ Ale zdá se, že nikoho to nezajímá. Líbí se mi jak otvíráme: žádný kecy, jen Vojta nesměle za škopkama: „Tak ahoj“. Lomoz pičo.

Obra IV.

Před Prag dávám piva a na čerstvym vzduchu sušim pot. Jsem v očekávání, protože jsem intenzivně sjížděl poslední EP. Dnešní konstelace působí až mysticky: Pražský podzemí ještě nedávno pustošila kapela jménem Wollongong, což jak asi dobře víš, milý hloupý čtenáři, je město v Austrálii. Do Prahy naopak míří kapela z Austrálie, která se jmenuje Prag. Přímky surovýho přístupu k věci jako by se protly právě tady. Hüsker Dü Stark Naked Creeping Macroeconomic Fascism? Boží punk deska, která podstatným způsobem formovala místní hlukovou krajinu. Snažíme se lovit nějaký dobrý jména z Austrálie: The Birhday Party, Radio Birdman, Crime and the City Solution, AC/DC, Pisschrist..

Od Prag nečekám míň než vyhlazovák, což se nakonec úplně nepotvrdí, ale srát na to. Na mou zkurvenou hlavu je to málo agresivní. Skřípavá noisová mlha, která na nahrávce překrývala jinak totálně rokenrolový, plážový riffy, úplně chybí. Celá věc je tím pádem až moc normální a krotká. Ale stejně si říkám, že bylo skvělý po delší době vidět kapelu, jak do toho jde naplno. Punk je hlavně o nasazení a Prag nasazení rozhodně nechybělo. Hlavně zpěvák do toho šel jak svině. Takovej ten typ ala David Yow: chlupatá postavička v křiváku, ležérní opiátovo-agresivní projev a zvedlej ukazovák. Během setu párkrát naběhl do lidí, aby rozproudil ztuhlej puding. Jenže puding je puding, když do něj šťouchneš, vrátí se zase zpátky. Nezmar obecný na to ale mrdá: „Come closer“ velí v drzým napoleonským gestu a v pitu se to začíná hejbat. Potkávám Háďu ze Sebestřed a v pauze mezi songama řikám, ať jde pogovat. Jenže prej „není na co“, načež Australani spustěj totální rubačku. Nezbejvá než rozjet protinohy. Set končí po 15 minutách. Na konci jsem v prdeli až až, takže děkuju bohyni chaosu, že je vymalováno tak rychle. Čekaj nás ještě PISS.

Obraz V.

Venku opět piva a příprava na poslední kolo dnešního ringu. PISS jsem zaregistroval tak před dvěma lety a jejich demo, který tenkrát pověsili na web, jsem od tý doby protočil nesčetněkrát. Himaláj s Mičudou jim už jednou dělali koncert v hospodě Nad Viktorkou, ale já to tenkrát prosral. PISS valí hrubej bordel, kde si noise a chaos podává ruku s primitivníma riffama. Bubeník Per jinak hraje na kytaru v Batalj, který sou v ČR už celkem provařený. Krátká zvukovka, tři zpěvy, tři reverby, uječená kousavá kytara a tlustá basice. Příslib prvotřídního mayhemu. Začátek je prudkej jak hovado, lidi se nechávaj strhnout a po chvíli se rozjíždí slušná mela. Moc si z toho nepamatuju. Poletuju v pitu jak hadr na holi, v jedný chvíli se nechávám vláčet Adámkem mezi lidma. Totální ztráta sebekontroly vyústí v celkem slušnou procházku spodním patrem vědomí. Set se stupňuje, riffy jsou tvrdší, primitivnější, útočnější. Sonická seance končí repetitivní hypnotickou figurou, která mě totálně rozloží. Slavná hromada železa dostává druhou šanci: plechy letěj do lidí a ty rubou hlava nehlava. Kytarista „střílí“ kytarou na přední hlavy pitu, beru plech a drtim struny. Kytara kvílí, zpěvák ji zahazuje a nechává se hedonisticky vynýst ke stropu sedmičky, zatímco kapela otrocky dál valí Snake Vomit. Zvuk se zhmotňuje v něco čistě fyzickýho, zákeřnýho, útočnýho. Mohutný vazbení, zpěvák nad lidma, Adámek s Vojťákem svíraj zahozenou kytaru. Nevim ani, jak to celý skončilo. Každopádně závěrečná srážka kovu a drtivýho riffu byla dokonalá. Pokud znáš poslední část songu East Broadway od Unsane, asi víš, o čem mluvim. Závěrečná bilance: kotníky od krve, roztrhaný triko i bunda, bradavky politý pivem, dementní úsměv od ucha k uchu. Potkávám lidi a některý z nich maj na sobě podobný stigmata.

OBRAZ VI.

Noční dojezd domů: projíždíme Holečkovou, na Sacre Coure se proti nám vynořujou obrovský osvětlený jeřáby. Vypadaj, jako by se za chvíli chystaly sežrat spící domy. Nabíráme zbytek soudruhů a soudružek, z kazeťáku dojíždí A Senile Animal od Melvins a následuje Metal z Chuchle. Přejíždíme kočičí hlavy a rachot kol dokonale zapadá do přítomnýho zvuku. Jak kdyby s tím Bugrr a spol. už tenkrát počítali. V autě na okamžik zavládne meditace ticha: prázdnej stav, všichni zabraný do svejch hlav, čumíme na noční město. A Děti Deště s tím vším dokonale korespondujou. Člověk by málem zapomněl, jak skvělá kapela to byla. „Vzdušnou čarou / Zvěrokruhu / Nejblíž pachu / Svýho druhu / Východ? Západ? / Otázka deště..“

xxxxxxxxxxxxx

Při psaní hrálo:

Festa Desperato – Psi Vatikánu

Festa Desperato – Život Ve Hříchu

Roll Over The Teplice

Devided Minds – Strangers

Black Gust – Psychedelic Maelstrom

Bettercore – Point Of Few

Prag – Selftitled EP

Piss – Demo

Děti Deště – Metal z Chuchle

xxxxxxxxxxxxxxxx

Nějaký fotky od Miloše Fossila zde.

A taky Sikiho: http://czechcore.cz/galerie/