Report z Teplic..

Teplickej Božák, na kterej koncem února jedem dělat bordel, leží uprostřed betonový pustiny. Obrovský předimenzovaný prostory sídlištního věžáku, kterej mi připomíná nějakou vesmírnou věž, dole vyplňuje hospoda, klub a herna. Příjíždíme za soumraku a všechno kolem působí potemnělou, orwellovskou atmosférou (ale to je dost možná jenom moje licence). Klub leží na okraji města, typickej sídlák, jak si ho ještě pamatuju z pražskýho dětství: ohromný parkoviště, starej nefunkční hasičskej vůz, nekonečně velký a prázdný prostory, který obklopujou betonový hradby panelovejch stěn.

Místní hospoda, kam jsme po odnošení cajků ihned zapadli, je plná podnapilejch čtyřicátníků (šacujem to na nějakej třídní sraz). Některý z místních jsou už v sedm večer nalitý jak vázy. Ihned mě zaujímá jeden podivný muž, má velmi pokroucené držení těla, zjizvenou tvář a na sobě svatební šaty: postava jak z nějakýho  Dostojevskýho románu. Nějaká vožralá ženská brečí v koutě a za chvíli už zase jančí – „haló, haló, jsem tady, vidíte mě všichni?“. Obskakuje kde koho a plácá svoje bejvalý spolužáky po vytučnělejch zadnicích. Během chvilky tu vidíš všechno. Malej život na obrovskym kališti. Nalejvárna je to teda brutální: podobně předimenzovaná jako okolní sídlák. Průhledy z jednotlivejch místností, vysoký stropy, široký chodby.. Když zavřu na chvíli oči, hlasy se v nich slejvaj v uspávající šum. Padáme pryč, než se tu rozpustíme na židlích.

V podzemí je tma jak v prdeli, smrdí to tam kouřem a rozlitym pivem. Čapvej smrad resp. vůně (jak se komu zlíbí) připomíná domov Sacre Coeur. A hned jak votevřeme dveře, vítá nás hluk místní punkové smečky, která si dává zkoušku před koncertem. Milé přivítání.

Ze samotnýho koncertu mi utkvělo jen pár detailů. Předně: kapely, s kterejma jsme buřili, byli suprový. První zahráli Požadovaný Stav Mysli –klasickej punkovej sypec, buben, basa, kytara a dva zpěváci. Jednoho z nich vítali ostatní soudruzi jako „bratra, kterej se navrátil po dlouhý době“. Docela milej moment.

Požadovaný stav mysli je šílená skvadra zejména z antropologickýho hlediska: v první linii tam máš zejména basáka, kterej při hraní vypadá, jako by roky frčel na všemožnejch chemickejch zlepšovadlech. Pravděpodobnější ale je, že má nějakou podivnou vadu očí. A nebo ji mám já. Každopádně: byl to dost nenápadnej týpek, jenže velel celýmu večeru, protože se krom basových krkolomností s PSM postaral i o výbornej a plnej zvuk ostatních kapel. Pak si tam měl dva nepochopitelný zpěváky. Jeden byl tlustej, plešatej a navlečenej do diskohadrů z nějakýho ulítlýho outlet shopu – člověk by ho, spíš než na punkový akci, tipoval na nějakou diskošku (zjevem mírně připomínal osazenstvo třídního srazu, kterej se konal o patro vejš). Druhej zpěvák, bratr navrátilec, byl zas totální nerd s brejlema a kšiltovkou. Čistej partyzán. A celý tohle uskupení korunoval bubeník ve fotbalovejch šortkách, jak kdyby přijel ze zápasu okresního přeboru a rovnou si sednul za bicí. Rubal to ale jak pán. Zkrátka a dobře: krajně sympatická smečka. Navíc, když hráli, mělo to v sobě totálně svojskýho ducha a takovou tu esenci SEREME NA VÁS – NENÁVIDÍME VÁS. Mohutný sbory, zběsilý kytary, surová střelba bicích a naprosto skvělý zpěváci. Na start dost slušný..

Druhý na řadu šli Třetí stupeň tortury. Taky dosti velmi supr. Aby taky ne, když prdel celýmu ansámblu nakopává bubeník z Mečem Naplocho. Poznávám ještě týpka s basicí Jolana –matně si ho vybavuju z diy karnevalu a taky z jednoho koncertu v Bílý Vráně. Hudebně TST hrajou klasickej pogo-punk-crust, ale dominuje především první složka, haha. Banán to trefil, když řekl, že je v tom silnej odkaz na český hc/punk kapely z 80. let. Uprostřed setu zpěvák avizuje, že maj sebou texty (je to udělaný ve formě A5tkovýho zinu –pěkná práce) a že kdo chce, ať si vezme. Tak se otáčim a najednou se ke mně přitočí taková malá holka – mohlo jí bejt tak 14náct nebo 15náct. Drží za ruku pohublýho, vyplašenýho kluka, vypadaj tak na šestou třídu nebo tak nějak. A ta holka mě zatahá za křiváka a říká: „Dáme pogo?“ Nastává moment naprostýho zmatení (nejsem si vůbec jistej, jestli jsem slyšel správně). Vejrám na ně a už chci jít doprdele. Ale ještě pár sekund zásek a ta malá holka to zvopakuje: „No pogo, jakože ten tanec, nedáme si pogo?“ Uf, no to mě poser! To si teda kuř, že si DÁME POGO! Třetí tortura v ten moment vypouští vazbu z chlívu. Okamžitě ty dva beru za ruce a užuž rozjížídíme pekelnej čertovskej tanec.

Přesně tenhle moment byl pro mě nejsilnější sekundou za posledních         x-měsíců. Banán mi neustále opakuje, jak na punk akce nechoděj mladý živlové, holky a kluci, co by byli punkovým dorostem a kopali nás do našich línejch prdelí a vypitejch hlav. To je pravda pravdoucí. Všechno kolem stárne, leniví a hloupne z chlastu, twitteru, žrádla nebo nakupování píčovin. Jenže: právě tyhle momenty ukazujou, že to není tak beznadějný, což je ty vole jasný (jsme přece negativní optimisti), ale někdy na to člověk zapomíná, když na akcích potkává furt ty samý ksichty a furt ty samý věkový kategorie (občas to na koncertech vypadá jak v senatoriu pro singles alkoholiky dvacet pět a vejš). Zkrátka a dobře, udělalo mi to tak kurevskou radost, že to ani nedokážu popsat. Hlavně ta věta: „Dáme pogo?“. Vlastně jsem něco takovýho už roky neslyšel.. Když jsme ráno odjížděli do Amstru, tyhle dva tam leželi na gauči, drželi se za ruce a spali. Tohle nevymyslíš.

Třetí na věc jdem my. Dáváme cajky pod pódium, jakože velkej rokenrol a odvaz, ale moc jsme na tom nevydělali, haha. Vojťák nic neslyší a zvuk je kvůli našemu neumětelství celkově dost zpiči, takže ve výsledku klasická koule boule. No ale jinač taky velká prdel. OBROVSKÁ. Švejk, punk, pivo, rakenrol. Nedáváme vůbec první doby, všechno se sype jak čínskej čaj. Vojťák na mě během setu dělá takový přiblblý ksichty, jakože neví, co se děje, co se hraje, co má dělat, což mi v průběhu času velmi vysírá, protože tyhle primitvní vály musí po tom, co je hrajem přes rok, zahrát i kdyby byl hluchej a právě vytaženej z pelechu. A protože jsem docela solidní cholerik, chci ho skopnout ze židle (zákeřná pomsta). Jenže jsem kompnul málo a on to ustál, takže byl za siláka a já za trapáka. Mnou nově vynalezený systém trestů, zvaný SKIDSYSTEM, se na poprvé nedaří zcela implementovat. Ale nevadí. Po koncertě mu ještě vyhrožuju, že ho příště nakopnu rovnou do hlavy, jestli na mě bude dělat tyhle debilní ksichty, načež on na mě řve, že co sem to za sráče a jestli sem jako policajt jeho emocí neboco. Ok. Trochu jsem přestřelil. Vojťák ovšem zuřivě pokračuje ofenzívou, že pokud ho ještě jendou kopnu, že mě namístě rovnou zabije (čemuž pevně věřím), načež se vášnivě hádáme a v závěru objímáme. Mír do další války, bratře! Jak známo, mezidruhové vztahy Hlinomaz, to je velká mafie itálie. Kejmy se po koncertě kradmo  přitočil k Vojťákovi se škodolibým úsměvem: „jojo, to znám..“

Po švejkovské stand-up komedy, přichází popravčí četa Mečem Naplocho. Tyvole, to byla TAKOVÁ salva!!!!! Ani nevim, možná to bylo tím, že jsem byl až moc zničenej – měl jsem ten tejden nějak hodně zkoušek a poslední dobou mívám hodně unavený uši, což se projeví zejména tim, že mě buď totálně rozbolí hlava (někdy i zuby), nebo mi zalehnou dutiny a uši. Tak jako tak, musím to zvopakovat: TOHLE BYLA TOTÁLNÍ POPRAVA.

A vzhledem k tomu, že ochranné ušní pomůcky nenosíme, neb jsme všichni dávno polohluchý a navíc nespolíháme na to, že bychom vydrželi příliš dlouho (naplňujíc přitom Višusovu maximu – No Future!), dopadá to naprostou devastací hlavy.

Když hráli Mečem Naplocho, bylo to čistý násilí a bolest. Vinárd si propojil kombo s bednou, čímž dosáhl patřičné valivosti a mohutnosti zvuku, která u nás chyběla. Pamatuju si hlavně ten start: jak šlápnul na bustr, začlo vazbení, při kterým jsem cejtil každičkej odhalenej nerv ve svý zkažený stoličce. A ten pičus celý tohle noisový týrání prodlužoval ještě takovým baletním úklonem. Pak se spustili riffy, prudký jak hladový psi a byla to čistá destrukce: noise, chaos, disharmony. Jak když se sype bedna s nářadím ze schodů.

Vždycky když vidím Mečem Naplocho, představuju si, že takhle nějak by zněl vysněný buldozer, kdybych ho roztlačil z prudkýho kopce a on by cestou dolů nabíral rychlost a demoloval všechny auťáky a domy, co by mu stály v cestě. Zasraná, krvavá stěna plná hluku a skřípění. Řev až do střev (s tou ženou bych se nechtěl hádat ani hovno), bubenickej kulomet a pulzující basová bažina. Čumim na to jak blb. Ke konci jsem totálně vyplej, už se ani nehejbu, jen to vnímám a nechávám se příbíjet k zemi ostrými šípy hluku.

Po koncertě dáváme piva a panáky ALPA venku před Božákem. Kecáme tam s nějakým týpkem, co přišel na koncert v montérkách a velmi si pochvaloval dnešní sety. Něčim mi připomínal Ivana Mládka z Repelent SS, ale o hodně staršího a víc dojebanýho chlastem. Pan montérka si oblíbil zejména Himaláje a neustále mu opakoval, že je to švédskej rybář. Zato Mičuda, kterej na něj házel nějaký vtípky o Vlajce a jinejch náckovskej kapelách, málem dostal od pana montérky přes tlamu.

To bylo totiž tak: Mičuda furt říkal, že má rád Vlajku a jestli ji ten týpek taky poslouchá, nebo nějaký jiný náckovský kapely, načež se ten obrovský muž velmi nasral, „že si na něj vůbec dovolujem zkoušet takovýhle mrdky a že co si myslíme, že jsme.“ Pičo no, během mikrosekundy to tam dosti zhoustlo. Jen Mičuda, asociální mladý nihilista, se furt smál a přílíval olej do hořícího kotle. (Přeloženo do srozumitelné řeči: nepokrytě ho fakoval do ksichtu a pokračoval ve zvrhlém humoru). Na tomto místě si milý čtenáři propoj Mičudovu imidž agro skína a máš všechny důležité proměnné k řešení této záhadné rovnice.

Už ani nevim, jak se to celý nakonec povedlo vybalancovat, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Mičuda zmizel, týpek třikrát jebnul pěstí do plechovejch dveří, čímž je udělal ještě vypouklejšími a po cca pětiminutovým vyhrožování nastalo období míru, piva a francovky.

Kecali jsme tam s nim ještě dlouho, probírali jsme věci, který sem nemůžu ani psát, ale byl to ganz dobrý rozhovor. Taky nám pak ukazoval boxerský figury, tančil suprově. Jak starej dobrej Cassius. Nějak časem zmizel a já se ještě zakecal s takovejma starejma pankáčema, co zažili akce za totáče, tak jsem se vyptával hlavně na Děti Ráje.

Nakonec z toho všeho byl fakt skvělej večer. Díky všem, hlavně kapelám, Báře za koncert, jídlo a skvělej zin, kterej nám dala (BasamaFousama – ganz dobré čtení, doporučuju).

Dav / Hlinomaz

Aktuální hluk :

Retox – Beneath California

Veselí Filištínové – Šithauz

Swans – Filth

Malomocnost Prázdnoty – Děti Ráje

Daughters – Self Titled

Láska a Přátelství – Sebrané výkaly

Slayer – South of Heaven

Some Girls – Heaven´s Pregnant Teen

Interpretace – Všechno špatně